Popis
Národní galerie Palazzo Reale je muzeum v sídle Savojských na via Balbi v Janově: nedotčené barokní sály, přes dvě stě obrazů, okázalá zrcadlová galerie a visutá zahrada s výhledem na starý přístav.
Palác postavili Balbiové v polovině 17. století, rozšířili ho Durazzové a v roce 1824 ho koupili Savojští a udělali z něj své janovské sídlo. Od roku 1919 patří státu a sídlí v něm muzeum s původními freskami, štuky, obrazy a zařízením.
Nejslavnějším prostorem je Zrcadlová galerie, kterou pro Gerolama Durazza vyzdobil Domenico Parodi a která se zachovala nedotčená. Měla soupeřit s galeriemi římských paláců i s Versailles, malbami, štuky, zrcadly a antickými sochami.
Na konci galerie stojí Únos Proserpiny od Francesca Marii Schiaffina, který znovu vykládá Berniniho sousoší s ještě vířivějším pohybem. Po stranách vyprávějí čtyři sochy z bílého mramoru od Filippa Parodiho mýty z Ovidiových Proměn.
Malby galerie skrývají mravní poučení, možná vnuknuté jezuity, kteří měli naproti kolej. Na klenbě jsou Venuše, Bakchus a Apollón neřestmi, které zničily antické říše, zatímco Ctnosti vedou Durazzy.
Obrazárna zabírá obě reprezentační patra. K nejznámějším dílům patří portrét Cateriny Balbi Durazzo, který van Dyck namaloval ve dvaceti pěti letech, a jeho Umírající Kristus, vedle pláten Strozziho, Grechetta, Guercina, Luky Giordana a Tintoretta.
Z místností byly trůnní sál a taneční sál nově vyzdobeny v roce 1842 ke svatbě Viktora Emanuela II. Z paláce vyjdete do visuté zahrady, kterou na počátku 18. století vytvořil architekt Carlo Fontana, s výhledem na přístav.
Veronesův sál dodnes nese jméno Hostiny v domě Šimonově, nejslavnějšího obrazu Durazzů. Když Savojští palác koupili, odvezli ho s dalšími mistrovskými díly do Turína a nahradili kopií, za protestů Janovanů.
Palác hostil v roce 1784 Josefa II. Habsburského, později Joachima Murata a Napoleona. Do roku 1964 ho most spojoval přímo s přístavním molem: zbořili ho kvůli stavbě estakády.
Palác postavili Balbiové v polovině 17. století, rozšířili ho Durazzové a v roce 1824 ho koupili Savojští a udělali z něj své janovské sídlo. Od roku 1919 patří státu a sídlí v něm muzeum s původními freskami, štuky, obrazy a zařízením.
Nejslavnějším prostorem je Zrcadlová galerie, kterou pro Gerolama Durazza vyzdobil Domenico Parodi a která se zachovala nedotčená. Měla soupeřit s galeriemi římských paláců i s Versailles, malbami, štuky, zrcadly a antickými sochami.
Na konci galerie stojí Únos Proserpiny od Francesca Marii Schiaffina, který znovu vykládá Berniniho sousoší s ještě vířivějším pohybem. Po stranách vyprávějí čtyři sochy z bílého mramoru od Filippa Parodiho mýty z Ovidiových Proměn.
Malby galerie skrývají mravní poučení, možná vnuknuté jezuity, kteří měli naproti kolej. Na klenbě jsou Venuše, Bakchus a Apollón neřestmi, které zničily antické říše, zatímco Ctnosti vedou Durazzy.
Obrazárna zabírá obě reprezentační patra. K nejznámějším dílům patří portrét Cateriny Balbi Durazzo, který van Dyck namaloval ve dvaceti pěti letech, a jeho Umírající Kristus, vedle pláten Strozziho, Grechetta, Guercina, Luky Giordana a Tintoretta.
Z místností byly trůnní sál a taneční sál nově vyzdobeny v roce 1842 ke svatbě Viktora Emanuela II. Z paláce vyjdete do visuté zahrady, kterou na počátku 18. století vytvořil architekt Carlo Fontana, s výhledem na přístav.
Veronesův sál dodnes nese jméno Hostiny v domě Šimonově, nejslavnějšího obrazu Durazzů. Když Savojští palác koupili, odvezli ho s dalšími mistrovskými díly do Turína a nahradili kopií, za protestů Janovanů.
Palác hostil v roce 1784 Josefa II. Habsburského, později Joachima Murata a Napoleona. Do roku 1964 ho most spojoval přímo s přístavním molem: zbořili ho kvůli stavbě estakády.