Popis
Palazzo Reale v Janově je nejokázalejší z paláců na Via Balbi: barokní rezidence, která si uchovala nedotčené interiéry s freskami, štuky, zrcadly, nábytkem a vybavením ze tří století. Patří k palácům Rolli zapsaným na seznamu UNESCO.
Klenotem je Zrcadlová galerie, kterou dal zřídit Gerolamo Durazzo a vymaloval Domenico Parodi: spojuje malbu, sochařství a architekturu v přehlídku moci a bohatství hodnou velkých galerií Říma a Versailles.
Mezi zrcadly stojí antické římské sochy a čtyři mramory Filippa Parodiho, Domenicova otce, inspirované Ovidiovými Proměnami. Na konci je Únos Proserpiny od Francesca Marii Schiaffina, který s rokokovým vzletem nově vykládá slavné Berniniho sousoší.
Klenba vypráví malé mravní ponaučení: Venuše, Bakchus a Apollón jsou neřesti, které přivedly ke zkáze starověké říše, připomínané v medailonech čtyřmi padlými vládci. Na římse naopak sedí Ctnosti, které vedou rod Durazzo, jehož erb je uprostřed.
V piano nobile projdete Trůnním sálem, Audienčním sálem a Tanečním sálem, které v roce 1842 předělal scénograf Michele Canzio pro svatbu Viktora Emanuela II. s Marií Adélou. Předtím jsou tu velké fresky ze 17. století, jako Sláva Balbiů od Valeria Castella.
Venku hledí visutá zahrada na přístav. Je vydlážděná risseu, ligurskou mozaikou z bílých a černých mořských oblázků, která pochází ze zbořeného kláštera. Nechal ji zřídit, spolu s nádvořím a novými schodišti, architekt Carlo Fontana v prvních letech 18. století.
Palác vznikl v letech 1643 až 1650 pro Balbie, rod, který postavil celou ulici. V roce 1677 přešel na Durazzy, kteří prodloužili průčelí z třiceti na téměř sto metrů a hostili tu císaře Josefa II. a Napoleona.
V roce 1824 ho koupili Savojští, kteří z něj udělali své letní sídlo. Několik mistrovských děl z Durazzovy sbírky nechali odvézt do Turína, mezi nimi Hostinu v domě Šimonově od Veroneseho, kterou nahradila kopie navzdory protestům Janovanů: sál se dodnes jmenuje Veroneseho sál.
V paláci je také divadlo Teatro del Falcone, které v roce 1763 hostilo Carla Goldoniho: válečné bomby ho zničily a po válce bylo postaveno znovu od základů.
Klenotem je Zrcadlová galerie, kterou dal zřídit Gerolamo Durazzo a vymaloval Domenico Parodi: spojuje malbu, sochařství a architekturu v přehlídku moci a bohatství hodnou velkých galerií Říma a Versailles.
Mezi zrcadly stojí antické římské sochy a čtyři mramory Filippa Parodiho, Domenicova otce, inspirované Ovidiovými Proměnami. Na konci je Únos Proserpiny od Francesca Marii Schiaffina, který s rokokovým vzletem nově vykládá slavné Berniniho sousoší.
Klenba vypráví malé mravní ponaučení: Venuše, Bakchus a Apollón jsou neřesti, které přivedly ke zkáze starověké říše, připomínané v medailonech čtyřmi padlými vládci. Na římse naopak sedí Ctnosti, které vedou rod Durazzo, jehož erb je uprostřed.
V piano nobile projdete Trůnním sálem, Audienčním sálem a Tanečním sálem, které v roce 1842 předělal scénograf Michele Canzio pro svatbu Viktora Emanuela II. s Marií Adélou. Předtím jsou tu velké fresky ze 17. století, jako Sláva Balbiů od Valeria Castella.
Venku hledí visutá zahrada na přístav. Je vydlážděná risseu, ligurskou mozaikou z bílých a černých mořských oblázků, která pochází ze zbořeného kláštera. Nechal ji zřídit, spolu s nádvořím a novými schodišti, architekt Carlo Fontana v prvních letech 18. století.
Palác vznikl v letech 1643 až 1650 pro Balbie, rod, který postavil celou ulici. V roce 1677 přešel na Durazzy, kteří prodloužili průčelí z třiceti na téměř sto metrů a hostili tu císaře Josefa II. a Napoleona.
V roce 1824 ho koupili Savojští, kteří z něj udělali své letní sídlo. Několik mistrovských děl z Durazzovy sbírky nechali odvézt do Turína, mezi nimi Hostinu v domě Šimonově od Veroneseho, kterou nahradila kopie navzdory protestům Janovanů: sál se dodnes jmenuje Veroneseho sál.
V paláci je také divadlo Teatro del Falcone, které v roce 1763 hostilo Carla Goldoniho: válečné bomby ho zničily a po válce bylo postaveno znovu od základů.