Popis
Monumentální hřbitov Staglieno je velký janovský hřbitov v údolí Val Bisagno: jeden z nejvýznamnějších monumentálních hřbitovů Evropy, muzeum pod širým nebem plné mramorových soch, arkád a kaplí, které stoupají do kopce mezi stromy.
Uprostřed se tyčí devět metrů vysoká socha Víry od Santa Varniho, vytesaná ne pro hrob, ale aby vítala příchozí. Naproti, na vrcholu impozantního schodiště, napodobuje Pantheon ten římský, s portikem z dórských sloupů.
Skutečnou podívanou jsou arkády, plné rodinných hrobek od největších janovských sochařů 19. století. Na prvních z nich je zesnulý zobrazen realisticky, téměř fotograficky, obklopený svými blízkými: měšťanský patriarcha, který si po životě plném práce zasloužil odpočinek.
Později přicházejí malátní andělé a svůdné ženské postavy v plném secesním duchu. Najděte si Monteverdeho anděla na hrobce rodiny Oneto v horní západní arkádě a zvláštní sochu: smrt jako krásnou ženu, která odnáší zesnulého na cválajícím koni.
Na kopci předvádějí kaple všechny slohy, od gotiky po byzantský, od novoegyptského po secesi. Kapli Raggio od Luigiho Rovelliho se říká Milánský dóm pro podobnost s lombardskou katedrálou.
Nejoblíbenější je socha Cateriny Campodonico, pouliční prodavačky preclíků a oříšků: na konci 19. století použila peníze vydělané vlastní prací, aby ji Lorenzo Orengo zpodobnil v životní velikosti, ještě za jejího života.
Odpočívají tu Giuseppe Mazzini, Nino Bixio, Michele Novaro, který složil hudbu italské hymny, herec Gilberto Govi a Constance Lloyd, manželka Oscara Wilda, na anglickém hřbitově. Je tu také kenotaf Fabrizia De Andrého.
Projekt vznikl v roce 1835 u architekta Carla Barabina, který ještě téhož roku zemřel na choleru: pokračoval v něm jeho žák Giovanni Battista Resasco. Hřbitov byl otevřen 2. ledna 1851 a s rozšířeními dosáhl zhruba 33 hektarů.
Zahraniční cestovatele velmi okouzlil. Mark Twain ho s obdivem popsal v knize Našinci na cestách z roku 1867 a Ernest Hemingway ho označil za jeden z divů světa.
Uprostřed se tyčí devět metrů vysoká socha Víry od Santa Varniho, vytesaná ne pro hrob, ale aby vítala příchozí. Naproti, na vrcholu impozantního schodiště, napodobuje Pantheon ten římský, s portikem z dórských sloupů.
Skutečnou podívanou jsou arkády, plné rodinných hrobek od největších janovských sochařů 19. století. Na prvních z nich je zesnulý zobrazen realisticky, téměř fotograficky, obklopený svými blízkými: měšťanský patriarcha, který si po životě plném práce zasloužil odpočinek.
Později přicházejí malátní andělé a svůdné ženské postavy v plném secesním duchu. Najděte si Monteverdeho anděla na hrobce rodiny Oneto v horní západní arkádě a zvláštní sochu: smrt jako krásnou ženu, která odnáší zesnulého na cválajícím koni.
Na kopci předvádějí kaple všechny slohy, od gotiky po byzantský, od novoegyptského po secesi. Kapli Raggio od Luigiho Rovelliho se říká Milánský dóm pro podobnost s lombardskou katedrálou.
Nejoblíbenější je socha Cateriny Campodonico, pouliční prodavačky preclíků a oříšků: na konci 19. století použila peníze vydělané vlastní prací, aby ji Lorenzo Orengo zpodobnil v životní velikosti, ještě za jejího života.
Odpočívají tu Giuseppe Mazzini, Nino Bixio, Michele Novaro, který složil hudbu italské hymny, herec Gilberto Govi a Constance Lloyd, manželka Oscara Wilda, na anglickém hřbitově. Je tu také kenotaf Fabrizia De Andrého.
Projekt vznikl v roce 1835 u architekta Carla Barabina, který ještě téhož roku zemřel na choleru: pokračoval v něm jeho žák Giovanni Battista Resasco. Hřbitov byl otevřen 2. ledna 1851 a s rozšířeními dosáhl zhruba 33 hektarů.
Zahraniční cestovatele velmi okouzlil. Mark Twain ho s obdivem popsal v knize Našinci na cestách z roku 1867 a Ernest Hemingway ho označil za jeden z divů světa.